Když dospělí neslyší

     Ráno, ještě než jsem pořádně otevřela oči, dolehly ke mně hlasy z chodby. Rychle jsem se převlékla z pyžama do tepláků a trička a utíkala dolů do kuchyně. O nic jsem nechtěla přijít. Miloš se Zdenkou seděli u stolu a snídali. Přisedla jsem k nim a pustila se do jídla. Miloš se netvářil zrovna šťastně - byl zadumaný. 

     "Pořádně se najez, svačina bude až v deset," řekla maminka.

Miloš se začal ošívat, trochu se pousmál a řekl: "Kluci mi včera prozradili, kde rostou hřiby. Prý jich tam je plno. Mají klobouky jak talíř. Vždycky odtamtud donesli plný košík." 

Maminka i babička zpozorněly. Myslím, že obě zavětřily nějaké šibalství. V klidu vyčkávaly, co se z Miloše vyklube. Tatínek taky zbystřil, ale na rozdíl od nich nadšením.

     "Kde rostou?" zeptal se dychtivě.

Milošovi zasvítily oči, ale jeho hlas zůstal klidný a nezaujatý: "Tam to neznáš. Je tam hodně nepřístupný terén. Musel bych jít s tebou. Nebo raději sám. Jde se tam přes rokli, je tam spousta vyvrácených stromů, prý tam řádila vichřice."

Tatínek se zachmuřil.

     "Je to daleko. Tam ty nechodíš, ty chodíš na opačnou stranu," pokračoval Miloš.

Tatínek se zachmuřil ještě víc.

     "Podívej, nic na mě nezkoušej!" vložila se do hovoru maminka, když viděla, jak je tatínek nalomený. "Znám tě jak svý boty! Dneska se štípe dříví!"

Miloš zesmutněl. Tatínek taky, miloval houbaření i když často nic nenašel. Chvíli mu trvalo, než pochopil Milošův pokus, jak se vyhnout práci. Teď když se situace vyjasnila, převzala iniciativu babička.

     "Miloši, všechno už máš připravené. Sekera je v komoře," řekla rozhodně.

Maminka hned na to zaúkolovala celou rodinu, aby bylo od začátku jasné, kdo má co dělat a nevznikaly zbytečné rozepře. Miloš měl za úkol - sekat dříví a potom pomoct tatínkovi opravit díru v plotě, aby sousedovy slepice nemohly k nám na hnůj. Tatínek měl udržovat oheň v peci a přinést ze studny vodu. Sekání dřeva měl zakázáno, protože maminka nechtěla žádné krveprolití.

Zdenka měla zajít do obchodu pro chleba, protože Miloš už skoro celý pecen snědl a zůstala jen patka. Pak měla zajít k sousedce, která měla malé hospodářství, pro mléko a vajíčka. Dědeček a babička měli odpočívat a já měla nezavazet. 

V Milošovi zmizel poslední namazaný krajíc, pak na závěr nasliněným prstem posbíral popadané drobky a strčil je do pusy. 

     "Po snídaní jak po výprasku," zabručel si pod nodem a vyšel z kuchyně. Za chvílí už bylo slyšet štípání dřeva. Maminka vzala prázdný talíř a zamumlala: "Do jídla jak lev a do práce jak dva levý,"

Tatínek mi podal baterku, abych mu svítila na cestu, pak vzal do každé ruky jeden kovový kbelík a šli jsme. Pumpa byla totiž v neosvětleném kamenném sklepě, kterému maminka říkala katakomby. Sklep byl tajemný až strašidelný. Malinkatá okýnka propouštěla sotva vzduch, natož světlo. Scházelo se do něj po kamenných schodech. Strop byl vytesán do oblouku. Nerovné zvlněné stěny v přítmí vytvářely různé obrazce nestvůr. 

Pod schody vedla cesta nejen k pumpě, ale i do jiných stejně temných místností. Sem tam byl ve stěně vytesaný výklenek, kde odpočívalo různé nářadí a pavouci. Cesta končila u zadních dveří, za nimiž byla venkovní kadibudka a dolní zahrada, kde babička pěstovala zeleninu.

První jsem sestupovala po schodech já a hned za mnou tatínek. Svírala jsem v ruce baterku, svítila na cestu a bála se. Kužel světla rozpohyboval číhající příšery. Různě poulily oči, šklebily se, vzápětí mizely a objevovaly se jinde - ještě děsivější.

Došli jsme k pumpě. Tatínek zapálil svíčku ve výklenku, její plamínek nestvůry na stěnách  rozpohyboval. Doslova tančily a radovaly se z mého strachu. Tatínek začal pumpovat. Pumpa prudce vyšplíchla proud vody do kbelíku. Kbelík zadrnčel a v chodbě jeho zvuk zesílil tak, až mě to vyděsilo. Tatínek pumpoval a vůbec se nebál. Když byly oba kbelíky plné, zaradovala jsem se, že půjdeme nahoru. Ale tatínek se k odchodu neměl. Zatvářil se tajemně a řekl, že mi něco ukáže. Vedl mě do jediné z místností sklepa, kde byla tma. Řekl mi, ať zasvítím baterkou do rohu u stropu a ukázal kam přesně. Měla jsem v sobě malou dušičku, ale posvítila jsem tam. Něco se tam hýbalo. Tatínek mě pobídl, ať jdu blíž, že se nemám čeho bát. Koukala jsem na něj nevěřícně - copak neviděl, že jsme obklíčeni nestvůrami? Vzal mi baterku z ruky a zasvítil blíž k tomu rohu. Musela jsem se přiblížit také, ne proto, abych lépe viděla, ale abych byla tatínkovi blíž. Tatínek mě vzal do náruče, zasvítil do toho rohu a já tam spatřila spoustu motýlů. Tatínek řekl, že jsou to paví očka, která tam přezimují. Mírně na ně foukl a motýlci začali mávat křidélky, ale nikam neletěli - jen přešlapovali na místě.

Tatínek mě postavil na zem, podal mi baterku, vzal kbelíky a já mu svítila na cestu nahoru. Tam nás čekala babička. Strach ze mě spadl a babička na mě v tu chvíli zapůsobila jako víla - ale jen na chvíli než promluvila. 

    "Alfons, nemáš ty kýble nosit tak plné! Zacákáš schody a ony neuschnou! Ve sklepě je pořád vlhko!"

     "Dával jsem pozor babičko, nic jsem nerozlil," odpověděl klidně tatínek.

Babička mi vzala baterku a šla se do sklepa přesvědčit. Já zamířila do kuchyně, kde seděla maminka s hlavou v dlaních. Vyměnila si s tatínkem zničený pohled. Chápala jsem, že si rozumějí beze slov, ale oni nechápali, že jim taky rozumím. Ten pohled byl výmluvnější než slova. Babička dokázala dohnat k šílenství každého.

Do kuchyně vešla babička a pochválila tatínka, že sklep nikde nepolil. Maminka vstala ze židle a chytala se vařit. Babička zareagovala jako by ji píchla vosa. Vrhla se ke kredenci připravená  bránit ho celým tělem. 

     "Co potřebuješ?" zeptala se napjaté maminky.

     "Hrnec,"

     "Na co?"

     "Na vaření," odpověděla maminka, přemáhajíc podráždění.

     "Já vím, že na vaření, ale co chceš vařit?"

     "Rýži."

Babička se sehnula do spodní skříňky a vylovila hrnec.

     "Ten je malý," řekla otráveně maminka.

     "Malý? Nám vždycky stačil."

     "Babi, nás je hodně! Tenhle hrnec by nevystačil ani Milošovi."

    "Já velké hrnce nemám! Mám jen dva - jeden ve kterém ohřívám vodu na nádobí a druhý jen na brambory!" řekla rozhodně babička.

     "Tak to se nedá nic dělat. Buď mi jeden z nich půjčíte, anebo si půjdu půjčit hrnec k sousedům."

     "Tak to neuděláš!" vykřikla babička čile přiskočila ke dveřím a svým tělem je zatarasila, aby maminka nemohla odejít.

Maminka nekompromisně vytáhla z kredence velký hrnec a řekla: "Ať se v něm vařilo cokoliv, teď se v něm uvaří rýže!"

Babička musela kapitulovat.

    "Babičko," řekla maminka unaveně, "jděte raději zkontrolovat Miloše, jestli se neulívá. Už delší dobu neslyšet sekeru,"

Babička čile vyběhla ven. Maminka rychle vytáhla pekáč, nože, prkýnko a pustila se do přípravy oběda, než se babička vrátí.

Místo ní však přiběhl nasupený Miloš: "Mám hlad, mám žízeň, mám mozol!"

Hned za ním se objevila babička - a než stačila cokoliv říct, maminka si pod nosem zabrblala:

"Mám nervy na pochodu,"